„Umím chodit v podvědomém nevědomí a v polospánku, v
podprahové inspiraci“
Tahle věta mi doznívá v hlavě. Opakuji si ji a napiju se
kávy, je hořká a černá.
Podívám se z okna a nevidím nic, venku je šedo. Mám pocit,
že v hlavě mám nastavení jako digitální foťák a tak vnímám všechno jako střední
šedou.
Mozek funguje jako světlo na konci tunelu, je v něm tolik
černých myšlenek a nápadů.
Ale na konci je světlo optimismu, světlo co září a vede k
němu žebřík a je na každém jestli po něm bude chtít šplhat.
„A tak všechno, na co jsem se podíval na tomto světě,
všechno jde současně dopředu a všechno se současně navrací zpět.“
Takže je to od světlých zítřků do černoty všednosti.
Černobíla nám otevírá oči, ukazuje svět jinak, ukazuje jen hlavní linie. Nebo
jsme jen alergická na barvy a nastavená na černobílý film??
Žádné komentáře:
Okomentovat